Katedra experimentální biologie rostlin (katedra fyziologie rostlin)



(Eko)fyziologická exkurze-expedice, tentokrát na východ

Z pera a foťáku Jiřího Kubáska

Po vydařené exkurzi do Innsbrucku, Basileje a Freisingu před dvěma lety, jsme se letos rozhodli navštívit naše východnější (a jižnější) kolegy. Protože východ – minimálně co se Evropy týče – je širší a taky trochu mysteriózní pojem, upřesněme hned, že šlo o pracoviště v Maďarsku, Bulharsku a Řecku. Oproti předloňské exkurzi jsme učinili několik změn. Tak předně jsme nechtěli jen okukovat, ale chtěli jsme si také sami v terénu něco naměřit. Proto ten zvláštní název.

Další změny jsou takříkajíc organizačně-logistické, čímž mám na mysli, že se jelo dvěma auty (minule jen jedním) v počtu 10 lidí (Bulíčková, Karbulková alias Karkulka, Květoň, Kubásek, Macek alias Máca, Neuberg, Šantrůček, Tomšíčková, Vašková, Vrábl), a že jsme na cestách strávili rovný týden (minule čtyři dny). Postupujme však nyní chronologicky, jak se na správnou reportáž sluší.

Odjezd byl stanoven na středu 3. října v 6 hodin ráno. Přestože nikdo nezaspal a auta byla vším vědeckým a částí „nevědeckého“ naložena již z úterního odpoledne, vyjíždělo se až po sedmé hodině. Murphyho zákony zafungovaly, neboť oba bose výpravy zastihly nečekané pracovní povinnosti, které se musely dořešit.

Takhle jsme vypadali poté co jsme zjistili, že nemáme tekutý dusík.Cesta serpentinami přes Štěpánovice a Třeboň krásně utíkala (na to jak je to blbá cesta), když vidíme, že fakultní Ford Tourneo jedoucí před námi zastavuje na pseudoparkovišti. Vším vědeckým jsme naloženi nebyli, to jsem v dramatickém líčení trochu přehnal. Kdosi v předním autě si uvědomil – naštěstí ještě před hranicemi – že nevezeme nádoby s kapalným dusíkem, které jsme NEnaložili v úterý, aby se nám N2 zbytečně nevypařil. Co naplat, vzorky vyžadující podchlazení jsme odebírat chtěli, museli jsme se tedy vrátit. Že jako inteligentům nám došlo, že stačí jedno auto a druhé může čekat, snad není třeba zdůrazňovat. Jeli jsme s Renaultem nazpět k Budějicům jak o závod, ale přesto si tento projev kolektivní sklerózy vyžádal další více než hodinové zpoždění.

Prvním naším cílem bylo maďarské Gödöllő, nedaleko Budapešti. Protože jsem (samozřejmě omylem a nerad) přiměl vepředu jedoucí vůz odbočit na špatný dálniční výjezd, prošli jsme si asi 30 km obchvatem města, ze kterého nebylo v našem směru jiné cesty, než projíždět centrem s jednou zácpou za druhou. V centru jsme se podle očekávání ztratili a rozdělili. K experimentálnímu centru v Gödölő tak hledalo každé auto cestu na vlastní pěst (dlužno přiznat, že Renault, který jsem navigoval GPSkou, dorazil až druhý s asi čtvrt hodinovým spožděním ☺).

Transgenní kultivary rýže s pleveloví kopřivou žahavkou (Urtica urens).Je 16:10, když nás sympatická mladá pracovnice pro styk s veřejností vítá v zasedačce prestižní maďarské výzkumné instituce (Mezőgazdasági Biotechnológiai Kutatóközpont což pro neznalé maďarštiny je Agricultural Biotechnology Center. Neznalí angličtiny snad odtuší). Po krátkém úvodu co a jak ústav dělá, kde na to bere a kdo v něm pracuje, jsme předáni do rukou vědce jména Barnabás Jenes, který se zabývá hlavně transgenozí rýže, coby hlavní plodiny dálného východu. Ta však kromě škrobu toho moc neobsahuje. Zvýšit jí množství bílkovin, karotenoidů a dalších důležitých výživových látek může být pro zdravotní stav místních obyvatel velmi přínosné.

Maďarská doktorandka nad svým dítětem – fylogenetickou mapou bobovitých.Podobně se řada pracovních skupin snaží zabudovat geny C4 fotosyntézy do rýže, udělat z ní tak fyziologicky vlastně docela jinou rostlinu a zvýšit její produkci v teplých oblastech s dostatkem světla. Zatím se to moc nedaří a já se ani nedivím. Ale to jsme odbočili… Jeho mladá půvabná doktorandka nám zase ukázala svoji fylogenetickou mapu bobovitých rostlin.

Věnovali se nám zodpovědně, leč na revanš jim naše nechápavé výrazy naznačovaly, že jsme od fochu trochu jiného. Dobře nám tak. Večer jsme strávili v maďarském restauračním zařízení a část účastníků poté vyspala noc na maďarské VŠ koleji za 20 Euro. Druhá část (ta spořivější, zásadovější a/nebo terénnější) ve stanici botanické zahrady kde bylo nocležné zdarma.

Asclepias syriaca a Dan Vrábl.Druhý den byl pro nás po odborné stránce přístupnější. Dr. János Balogh z Oddělení ekologie rostlin (Szent István University) nám ukázal terénní plochy kde se měří fotosyntéza a evapotranspirace (výpar vody) porostu/em botanické zahrady. Jak je v posledních desetiletích v módě, měří nejen plochy s přirozeným složením atmosféry, ale také obohacují o oxid uhličitý plochy jiné. Protože koncentrace CO2 ve světovém ovzduší se během posledních několika dekád zvýšila minimálně o třetinu (průkazný podíl na tom má lidská činnost), je to velmi slibná oblast výzkumu, na kterou se snadno shánějí peníze (kdo četl reportáž z předloňské cesty, kde se toto měří v mnohem megalománštějším projektu na hektarovém lesu poblíž Basileje, ví dobře o čem píši). Kromě měřící stanice jsme měli také nějaký čas na prohlídku botanické zahrady, což jsem si třeba já docela užil. Cestou na jihovýchod jsme se poblíž Kočkometu zastavili na meteorologické a eddy-covarianční (co to znamená: viz předchozí reportáž „ze Západu“) základně v pravé maďarské pustě. Přesto, že jsme tu načerpali plno nových ekofyziologických poznatků a metodických podnětů, objevnější byla pro mě jedna rostlina zaplevelující místní lesy (viz foto). Milan Štech ji určil jako Asclepias syriaca (klejicha hedvábná, příbuzná naší tolity), tak si ji pamatujte, pokud chcete a pokud ji ještě neznáte.

Takhle jo (horní dvě ikonky) a takhle ne (vše ostatní) do bulharského monastýru.A hurá do Bulharska… Po přespání v srbském Sičevu za 16 EU jsme v pátek 5. října kolem 9-té hodiny překročili Srbsko-bulharskou hranici. Dopoledne jsme ještě navštívili malý, tak říkajíc rodinný, pravoslavný monastýrek.

A po obědě jsme byli v Sofii. Po mém fiasku s GPS razil cestu druhý vůz podle mapy. Bloudili jsme po městě půl druhé hodiny. Pro mě to bylo zadostiučinění. Balkán je Balkán. Chce to agresivní řidičské manýry, nerespektovat jízdní pruhy a taky ne moc semafory. Byli jsme tam asi za opatrné přizdihráče. Vtipná byla situace s nutkavou urologickou potřebou jednoho našeho řidiče. To se ale špatně popisuje, aby to bylo tak zábavné jako v reálu. Nakonec jsme – bylo by špatné kdyby ne – Ústavu fyziologie rostlin bulharské Akademie věd dorazili. Prof. Tsonko Tsonev už na nás čekal. První jsme museli absolvovat pohovor s místoředitelkou ústavu. Ač jsme čekali balkánsko-sovětskou formalitku, nakonec to bylo docela příjemné a přátelské setkání. Exkurz na tento ústav byl pro nás hlavně zajímavou sociologickou zkušeností. Lidé jsou přátelští, chtěli by spolupracovat (co jiného jim také zbývá…), ale poměry jsou hmotně dosti neutěšené. Všechny rozhovory se vlastně odehrávaly ve společenských místnostech či na chodbách, laboratoře jsme neviděli. Padl názor, že se za jejich stav stydí. Zajímavé je, že navzdory tíživé finanční situaci dokáží mnozí bulharští vědci publikovat kvalitní práce v prestižních časopisech. Většinou naváží spolupráci s „bohatšími pracovišti“, na jejich přístrojích pracují a pak například převezmou iniciativu s přípravou článku (protože hloupí samozřejmě nejsou). Tento příklad dává trochu za pravdu prof. Vaškovi Klausovi (a Josefu Popperovi), že pro vědecký pokrok je lepší chudoba než opulentní žravost. Nicméně jsem rád, že žiji a bádám v Čechách…

Překvapením pro nás bylo setkání s profesorem Jaromírem Lukavským, který tam na oddělení biologie řas právě hostoval. Evropa je malá... Vylíčil nám s nadšením sobě vlastním situaci v bulharských řasových biotechnologiích. Na úpatí slunného submetideráního pohoří byl vybudován obří řasový kultivátor, mnohem větší, než ten na Opatovickém mlýně ve Třeboni. Ideální podmínky pro pěstování řas – teplo, sluníčko. Navíc pod bioreaktorem klokotá termální pramen, který se stal zdrojem jak tepla pro přitápění, tak oxidu uhličitého k nasycení „fotosyntetického hladu“ rychle rostoucích řas. Právě CO2 který je pro řasy hlavní „živinou“, se v jiných kultivacích musí složitě a draze dávkovat z tlakových lahví. Tady vyvěrá zdarma ze Země. Tento bioreaktor byl postaven podle Třeboňského vzoru (patentu) a pod vedením našich lidí. Bulhaři ho však nechali zpustnout a teď nejsou peníze na jeho obnovu. Co nám to připomíná …? Před tím než jsme se rozloučili jsme dostali kontakt na řeckého profesora Moustakase, zmínivše se jim, že jedeme do Soluně. Prý je otevřený, tak ho máme určitě kontaktovat. Poděkovali jsme se a vyrazili. Vyrazili do Melniku, našeho hlavního cíle.

Pan hoteliér nás zevrubně seznamuje s historií Melniku.Ani cesta ze Sofie nebyla triviální. Naštěstí jsme měli navigátora. Ano, profesora Tsonka, který projevil zájem s námi jet do Melniku. Zvládli jsme to. Do tohoto nejmenšího bulharského městečka téměř při řeckých hranicích, které je známo plnými červenými víny jsme přijeli krátce po setmění. V Melniku, co dům to hospoda nebo hotel (když trochu nadsadíme). S ubytováním jsme tak neměli problém (niema problema), už proto že bylo po sezóně a navíc nám Martina už z Čech zamluvila rodinný penzión „Uzunova Kišča“. Objevili jsme v něm pěkný hotýlek s vinohrádkem v atriu. Stálo nás to 10 euro na noc a osobu včetně snídaně. Maďaři nabyvší západní manýry a za ubytování na studentské koleji bez snídaně 20 Euro požadující by se měli zamyslet. Navíc pan hoteliér byl velmi sdílný a ráno, tedy v sobotu 6. října nám vyložil historii Melniku a ukázal dobové fotografie. Do terénu jsme se tak dostali až před obědem.

Zde se dostáváme k hlavnímu cíli naší exkurzo-expedice – části expedice. Až tady bych měl být popisnější ☺. Vyjeli jsme vozy k Rožeňskému klášteru a začali vybalovat techniku. Vezli jsme půl laborky a já měl docela noční můru, čím budu doměřovat disertaci pokud nám ukradnou nebo rozbijeme oba Li-Cory. Kromě těchto přístrojů na měření fotosyntézy a transpirace rostlin jsme vezli: Wescor 33HR – přístroj na měření osmotického a vodního potenciálu, Scholanderovu (sex)bombu (měří to samé jinou metodou), PAM fluorimetr (složité, nejde vysvětlit v jedné větě), benzínovou elektrocentrálu, tekutý dusík na přechovávání vzorků vyžadujících podchlazení, měřič listové plochy ADC, kapesní váhy, mikrometr, plno korkovrtů, sáčků atp. Tento první den v terénu jsme to víceméně jen obhlédli a vyhlédli si lokality, druhý den se předem ustanovené skupinky účastníků pokoušely naměřit smysluplné údaje stran vodního a světelného stresu rostlin.Krajinný ráz okolí Melniku. Okolí Melniku – a to jsem ještě nenapsal – je velmi zajímavé geologicky a geomorfologicky. Velmi mladé pískové a pískovcové „pyramidy“ tvoří velmi kontrastní podmínky pro růst rostlin. Na jejich vrcholcích jsou rostliny vystaveny vysoké ozářenosti (díky řídkému zápoji) a nedostatku vody. Na úpatí a v údolíčkách bývá souvislý zápoj, jedinci se vzájemně stíní a navíc mají někdy přístup k podzemní vodě. Snažili jsme se proto porovnávat stejné druhy, které rostou v obou polohách.

Já jsem například odebíral mechy z těchto kontrastních stanovišť pro porovnání fotosyntetických vlastností. Dále bych si na místních vzorcích listů dubů, jasanu zimnáře a divizny velkokvěté chtěl osvojit metodiku pro měření peroxidace lipidů, která má být přímým měřítkem poškození tkáně přemírou světla a nedostatkem vody.

Největší pracovní skupina pod vedením Karkulky a Mácy (dále Marek Neuberg, Lenka Bulíčková a Jana Tomšíčková) měla také nejambicioznější projekt. Odcituji odstavec, který mi pro osvětlení svého přístupu a očekávání napsala Karkulka mailem: „Naše skupinka se časem, po vyhodnocení všech výsledků, pokusí vnést svou trošku do mlýna k otázkám, čím je ponejvíce ovlivněná  SLA (specifická listová plocha, plocha dělená sušinou). Hraje první housle nedostatek vody nebo živin, či jde o kombinaci obou faktorů. Jsou tlustší nebo těžší listy vztažené plochu adaptované spíše na nedostatek vody nebo živin? Sbírali jsme tedy živou a mrtvou biomasu z vybraných druhů (břečťan, fík, pistácie, dub, lípa, šeřík, zimolez atd) rostoucích na suchých osluněných stanovištích a měřili obsah vody, SLA, tlouštku listu a doma nás čeká změření isotopového složení, živinového složení, získání základních klimatických charakteristik místa a spousta další práce. A protože by to nebylo žádné porovnání, to samé provedeme i na jiných místech Evropy (sušší x vlhčí)“.

Protože výsledky teprve vyhodnocujeme, nemůžu zatím napsat konkrétnější závěry. Přestože asi neobjevíme Ameriku a nenapíšeme z těchto výsledků článek do „Nature“, bude to pro nás cenná zkušenost. Většina z nás měří v laboratoři. Zkusit si to „in the field“ může přinést jak celou řadu podnětů k zamyšlení, tak velkou frustraci, jak obtížné to v terénu je a na kolik věcí je třeba si dávat pozor. Zlomyslnost osudu na nás navíc vytáhla dráp, když náš jediný celý den, který jsme měli na měření, střídavě propršel. V Melniku! Tam, kde prší asi 5 dní v roce a my se musíme do jednoho takového trefit…

Výpravní α samec – Máca.Toť věda, nejen jíž je živ člověk. Večery byly ve znamení Melnické pohostinnosti. V městečku je několik desítek hospod (po bulharsku Mechana). Navštívili jsme dvě. S uspokojením jsem zjistil, že stále se v Bulharsku vaří pivo Pirinsko, Zagorka a Kamenica. Stejně tak, že kebabče a kjůfte stojí po jednom Leva (asi 14 Kč). Toto už je opravdu Balkán, kde se Čech nemusí bát moc rozšoupnout. Podobně je to v Rumunsku, ale naopak Maďarsko, Srbsko, Řecko, Turecko… už jsou o poznání dražší. Za všechny tři večery v Melniku jsme nechali v přepočtu něco pod 200 Euro, což na 32 člověkovečerů není moc. A to jsme se nijak neomezovali. Emoce z hospod se těžko popisují a myslím, že je lépe načerpáte z fotografií – v různých restauračních zařízeních jsem jich nacvakal jistě přes 1/3 celkového počtu.

Zlatý hřeb se vydařil (až na ten déšť). Jsme za půlkou našeho pobytu a za hlavním účelem cesty. Emoce všech lehce otupělé, když ráno v pondělí 8. října vyklízíme náš oblíbený hotel Komár, loučíme se s jeho majitelem, se kterým jsme se všichni během oněch tří dní skamarádili se slzami v očích.

Zbývá poslední odborný bod programu, který nám navíc byl naplánován Bulhary v Sofii – řecká Soluň alias po jejich Thessaloniki. Do Soluně to je hračka, ale tam… Proti Sofii ještě mnohem větší divočina, kde řidiči nerespektují nikdy nic. Motocyklističtí rozvozčí pizzy se protlačí v jakékoli dopravní situaci. Větší anarchii jsem zažil akorát v Turecku (ale to může být tím, že jsem ještě nebyl v tropech). Že to ale každý vidí jinak dokazuje Mácova poznámka, kterou mi při čtení vepsal do textu. Snad ho mohu citovat: „no nic moc, já sám jsem na klaksonu nestál ani jednou a to jsem zvyklý během půlhodinové jízdy pořádným městem troubit tak pětkrát, takže bych řekl nuda“ Zajímavé je, že jsme snad neviděli žádné bicyklisty. Pak nemají být Řekové tlustí…

V Soluni jsme neměli problém s blouděním, nýbrž s parkováním a průjezdem mezi auty. Všechny ulice i potenciální parkovací místa jsou v centru téměř trvale obsazena. Často tak, že jedno auto brání ve výjezdu jinému. Chvíli jsme beznadějně objížděli několik bloků poblíž univerzity, když v tom Ford našel místo, kde (téměř) nikomu nebránil. My s Renaultem jsme ještě chvíli kroužili a v hlavě nám pulzovala krev. Přece se nemůžeme nechat zahanbit, ostatní na nás čekají! Kam s tím !? Sakra! Když v tom se odkryl výhled na jakousi antickou památku, okolo které bylo pár parkovacích míst. S úlevou jsme to tam „píchli“ a běželi za ostatníma a za Mustakazem.

Profesor MoustakasAristotelovi University v Soluni byl opravdu otevřený. Dověděli jsme se všechny detaily vysokoškolského systému v Řecku (stupně, roky, stipendia, tituly…) a profesor od nás na oplátku vytáhl, jak to máme zařízeno my. Jen tak na okraj zmínil, že dělají na stresu suchem a těžkými kovy (v Řecku velmi aktuální témata) a vyptal se, co děláme my. Přestože jsme si pak dělali legraci, že je určitě v představenstvu akademického senátu – proto ty „organizační zájmy“, myslím, že to je spíš nedorozumění. Zřejmě nás nechtěl nudit podrobnostmi o jejich výzkumu, netušíc, že jsme „takový vědci“. Kdyby jsme byli aktivnější tazatelé, určitě by se rozpovídal. Každopádně toto pracoviště nás přesvědčilo, že by stálo za spolupráci, ze které by český vědec mohl i něco mít. Byl to opak proti Bulharsku, které působilo dojmem, že potřebuje hlavně mecenáše. Holt Řekové – ač chováním, řízením vozidel a dalšími indiciemi Balkán –finančně jsou vlastně už západ.

Náladovka od Egejského moře.Poděkovali jsme se, rozloučili a mířili ke svým dieselovým ořům. Osádka Forda nevběhla do nikterak nečekané situace. Zato my druzí (Kubásek, Květoň, Tomšíčková) jsme už z pozarohu viděli řecké příslušníky, jak si túrují akušroubovák na našeho Renaultka. Jen rychlé běhy doktora Květoně zabránily katastrofě (v podobě následného vopruzu na policejní stanici). V Řecku neznají botičky. Na co takový neskladný velký krám?! Místo toho odšroubují všem nezbedným řidičům poznávačky a odvezou si je. To můžou najednou udělat stovkám aut. Měli jsme víc štěstí než rozumu. Snad proto, že ještě nepřiložili nástroj do zábrusu křížového šroubu SPZ, snad, že Dr. Květoň je asertivnějším z fyziologů, viděli jsme z auta, jak se chvíli hádají a poté policista ukazuje gesto „jeďte, ať už vás tu nevidím“. vykroutili jsme se tak z této zažluklé situace bez ztráty kytičky. Shánět po soluňských policejních služebnách naší SPZ by sice vydalo za další odstaveček do tohoto líčení, v daném okamžiku jsme však byli velmi vděčni, že se tohoto zážitku vystříháme.

Večerní řecká romantika.Poslední krátká zastávka: Moře. K Egejskému zálivu jsme chtěli jet i bez vědeckého programu. Asi jako jistá odměna. Odměna za těch téměř 2000 km, které jsme museli protrpět v autech, za ty hodiny bolavých zadků. Squotovali jsme jednu plážovou destinaci, které právě skončila sezóna. Majitelé připravující „plážičku“ na zimu byli trošku překvapeni, ale nebyli proti. To ale nevěděli, že tam večer zdoláme jeden mrtvý jasan nad veřejnými záchodky a uděláme z něj vartu. Aspoň ho nemuseli kácet. Myslím, že nám jsou nyní vděční. Oheň jsme si emočně zpestřili opékáním místních brambor a popíjením dovezeného piva (z auta vyndaných plechovek Plzně, Gambrinusu a Krušovic o téměř tělesné teplotě).

Tak jsme se všichni šťastně vrátili – skupinka u Halámek.A to je přátelé, tádytýdadó, konec. Pak už následovala jen dlouhá úmorná (dvoudenní) jízda nazpět, přerušená jen noclehem v jednom docela příjemném a levném srbském penziónku u obce Palič. K dobru snad můžeme přidat střípek, že zaplatit 10 Euro za nocleh byli nakonec nuceni i Máca s Karkulkou, kteří spali venku. Nebylo jim to však uvěřeno, protože seděli s námi večer u stolu, večeřeli a popíjeli. Navíc, kdo by přeci dobrovolně spal venku ve vlhké trávě, když bylo jen asi 10 °C! ☺.

Ještě jednu věc však nemůžu vynechat – finance (Vše v Euro, pokud neuvedeno jinak). Projeli jsme naftu za 567, další silniční poplatky 262, ubytování 576, jídlo 244 (vše, hospody i nákup chleba a dalších potravin v krámcích), věda 7 (benzín do elektrocentrály). Fakulta přispěla 30.000 Kč = asi 1070 Euro. Na jednoho účastníka tedy zbývá k doplacení asi 1600 Kč. Zdá se vám takový týdenní výlet do 6 států (nepsal jsem o Rakousku a Makedonii, kterými jsme také projížděli) stále drahý? Jirka.

Design by Strita.Design (2006)