Katedra experimentální biologie rostlin (katedra fyziologie rostlin)

(Eko)Fyziologická exkurze k našim sousedům

Společné foto všech účastníků v centru Basileje, nedaleko ubikace.Přestože jen stěží můžeme konkurovat v počtu exkurzí a zúčastněných studentů "terénnějším katedrám", jistě každý rozumný čtenář uzná, že i fyziologové by měli cestovat a poznávat co dělají naši zahraniční kolegové na spřátelených pracovištích.

Stalo se tak jednoho aprílově laděného čtvrtka na začátku července, že osm studentů a učitelů se začalo shromažďovat okolo fakultního Ford-Tranzitu a pokoušet se tam vměstnat i se svými zavazadly. Jedné studentce, o které ještě bude řeč, se to podařilo i s horským kolem. Tato exkurze byla plánována jako součást Magisterského semináře a Ekofyziologie rostlin, přednostně tedy pro zapsané studenty. Protože ovšem zájem byl minimální a spousta lidí odřekla, mohl nakonec jet kdokoli, tedy i já a napsat tuto fotoreportáž.

Vyjíždíme

Nízká účast přináší i výhody. Místo původně plánovaných dvou aut jsme se vešli do jednoho, mohli zůstat pohromadě a ušetřit za naftu. Vyjíždíme po 10. hod dopoledne ve čtvrtek 7. července směr Rakousko, bezproblémově projíždíme celní přechod Dolní Dvořiště v 11:14 a směřujeme k Alpám.

Čurací pauzu děláme u krásného jezera Mondsee v 13:33, chvíli tam ještě krmíme vrabce drobečky svých svačin a před 14. zase zvedáme kotvy. Občas spadne pár kapek, ale jinak svítí sluníčko, Alpy nám dělají monumentální kulisu, postupně se rozestupují do stran a tvoří pro nás hluboké údolí, kterým asi po páté hodině odpolední přijíždíme do Innsbrucku.

Zastávka první – Innsbruck

V Innsbrucké hospůdceMěsto Innsbruck leží na modrobílé divočící řece Inn a po obou stranách jej lemují dvoutisícové hřebeny s ještě vyššími  vrcholky. Tato izolovanost prý působí na mnohé lidi klaustrofobně, mě by se tam žít asi líbilo.

Ubytovali jsme se v hostelu Menghini u olympijského stadionu za přijatelných 25 euro na osobu a noc. Samozřejmě bed & breakfast. Večeříme přivezené zásoby a plánujeme prohlídku města. Bohužel aprílové počasí se opět ozvalo a začalo hustě pršet. Prohlídka města pro dnešek padá a my asi před 19. hodinou přebíháme do blízké hospůdky. Ochutnáváme místní turbiditní kvasnicové pivo za 2,60, jsme potěšeni usměvavou a pozornou obsluhou a v 20:15 už jsme zase na pokoji.

Profesor Larcher hovoří s Bětkou Ráno konečně začíná hlavní program – to proč jsme přijeli. Přejíždíme na Botanický ústavInnsbrucké univerzity a setkáváme se s místními lidmi. Začněme emeritním profesorem Walterem Larcherem. Díky své knize Ekofyziologie rostlin patří mezi vůbec nejznámější fyziology na světě. Na překladu knihy do češtiny se podílel i Dr. Hony Květ, který byl na této exkurzi také a není tedy divu, že si spolu pěkně notovali. Na panu profesorovi mě nejvíce zaujal jeho německojazyčný patriotismus, o němž bude ještě řeč. Pokud nemusí mluvit anglicky, mluví po svém německy (za mlada anglicky prý vůbec neuměl). Protože dva členové (Hony, Alžběta) umí německy velmi obstojně, mohli překládat a pan profesor se zase mohl vyjadřovat nenuceně a akurátně v  jazyce mateřském.Sicilská mafie ve Stubatalu (prestižní foto prof. Cernusky s kolegyní a kupou hnoje v pozadí)

Hlavou Innsbruckého Alpského výzkumu je nyní prof. Alexander Cernuska [čti Černuška] rumunského původu. On a jeho kolega Michael Bahn a kolegyně Ulrike Tappeiner nám na začátku dne přednesli prezentace shrnující místní výzkumy. Přemýšlím jak stručně napsat, co je hlavním zájmem místních ekofyziologů, protože toho je požehnaně. Nejzajímavější mi připadá snaha aplikovat získané výsledky do krajinářského managementu a jednání s majiteli pozemků. Pracoviště disponuje mapami a leteckými snímky od roku  přibližně 1860, sleduje změny krajinného pokryvu a zastoupení biotopů a může tak sestavovat hypotézy budoucích změn v závislosti na hospodaření v území. Celková sledovaná plocha přesahuje 200 km2 tedy 20.000 ha! To je více než rozloha naší CHKO Orlické Hory. Plochy kde je prováděno detailnější sledování jsou pochopitelně mnohem menší a na jednu takovou nás vzali...Aparatura k měření eddy-kovariance (vlevo čidlo LI-7500 měřící okamžité změny vlhkosti a koncentrace CO2 ve vzduchu, vpravo ultrazvukový anemometr určující okamžitou rychlost a směr větru)Protilavinové zábrany nad Stubai Valley

Stubai Valley leží jižně od Innsbrucku, asi půl hodiny jízdy autem. Nadmořská výška plošiny je 970 m, severně orientovaného svahu, též součástí sledování až 1950 m. Jsou zde zastoupeny jak lesy, tak pastviny a extenzivně obhospodařované louky. Největší podíl má však v dnešní době opuštěná půda. Na plošině, na "kmínové louce", je instalována meteorologická ministanice a přístroje k měření Eddy-kovariance (měření výměny vody a CO2 mezi porostem a atmosférou pomocí rychlého a soustavného měření změn koncentrace těchto složek a rychlosti a směru větru). Tato, v poslední době velmi populární metoda, je schopna měřit jak okamžité hodnoty výměny tak hodnoty integrovat a získat tak průměry třeba za den, měsíc, rok… To umožňuje odpovědět na otázku kdy vegetace CO2 přijímá a kdy jej uvolňuje. Pochopitelně se sleduje i celá řada dalších parametrů a jejich odezva na změny hospodaření. Jsou to například půdní vlastnosti (pH, vlhkost, obsah živin a těžkých kovů), fotosyntéza rostlin, využití dat GIS (geografické informační systémy) pro mapování biotopů a dálkový průzkum země. Získaných výsledků je pochopitelně již celá řada, obtížné je však shrnout je do několika vět. Přestanu tedy nudit a přemítneme list.Innsbruck s Patcherkofelem v pozadí

Je 14:30 a my jsme propuštěni z péče prof. Cernusky. Obědváme opět své zásoby a kocháme se okolím Stubaitalu. Máme ale asi jen hodinu času, protože už v 16 hodin nás očekává prof. Larcher u Botanického ústavu. Čeká. Sledujíce jeho auto se dostáváme nad město, které je tam téměř celé vidět, ale nejen to. Pan profesor nám ukazuje oba hřebeny Alp, pojmenovává jednotlivé kopce a vysvětluje nám jak dramaticky se liší jižní a severní hřeben. Vše pochopitelně v němčině, kterou střídavě Hony a Alžběta bravurně překládají. Jeden hřeben je vápencový a panuje na něm většinou vlhké a zatažené počasí. Naproti tomu druhý je krystalinický, tedy kyselý a většinou tam prý svítí sluníčko. To se samozřejmě projevuje dramaticky na květeně. Zmíněná pestrost už po několik desetiletí provokuje botaniky, ekology a fyziology k zajímavým výzkumům. Vrchol Patcherkofel slunečného hřebenu připomíná Ještěd. Na druhém hřebenu je zase známý Hafelekar.

S profesorem Larcherem na vyhlídce

Pan profesor toho hodně ví, ale je také pozorný hostitel. Když vidí, že jsme výkladem vyčerpáni, sedáme si na terase vyhlídky v kavárně a jsme zváni na nápoj. Poté sjíždíme zpět dolů k univerzitě a procházíme si botanickou zahradu s nádhernými skleníky. Tam potkáváme českou studentku, diplomantku doktora Sádla z Prahy, která je zde na výměnném pobytu a zítra se vrací do Čech. Svět je malý…

Výklad, tentokrát již historický, pokračuje ve městě. Pan Larcher se minul povoláním To co ví o Innsbrucku a jeho dějinách nezná jistě mnohý místní historik. Po dvouhodinové prohlídce města usedáme v předražené restauraci v centru a oplácíme panu profesoru pozvání. U stolu hovoří o jistém kolegovi a prohlašuje o něm, že je lidský. Zaujalo mě to a ptám se jak to myslel. Říká, že podle jeho zkušenosti 70 % lidí, se kterými se kdy setkal byla nelidská. Zajímavé. Toť tedy profesor Walter Larcher a jeho světonázor.

Omlouvám se za rozkecanost, ale chtěl jsem vám aspoň trochu přiblížit tuto významnou osobnost světové ekofyziologie. Na hotel se vracíme asi v půl desáté a po nutné hygieně uléháme do postelí s bolavýma nohama a přetlakem informací ke své druhé a poslední noci v Innsbrucku.

Zastávka druhá – Basilej

Sobotního rána vstáváme překvapivě disciplinovaně a v půl deváté vyrážíme směrem k Bodamskému jezeru. Nemáme totiž celý den jen na cestu. Ve čtyři odpoledne nás má čekat prof. Christian Körner z Basilejské Univerzity u jejich lesního jeřábu. Stihli jsme to vzorově a ještě si prohlédli nedaleký poutní kostel. Dělali jsme si legraci, jak budeme hledat ten jeřáb zarostlý v lese, ale nakonec to vůbec problém nebyl – jeřáb je hned na kraji lesa a z hlavní cesty navíc dobře viditelný. Jsme u paty jeřábu, ale Körner nikde. Po akademické čtvrthodině pojímáme podezření, že na nás zapomněl a voláme domů jeho ženě. Ta podezření potvrzuje. Přijíždí za necelou půlhodinu s lahví vína a sušenkami, velmi se omlouvá "jak jen jsem mohl…", nalévá nám a nabízí sušenky.S profesorem Körneremn (a sklenkou vína) u paty jeřábu

Christian je bodrý, elegantně prošedivělý padesátník (já mu tipoval do čtyřiceti), který budí dojem muže na svém místě. „Většina přístrojů, které potřebujeme k měření, jsou velmi drahé, to takový starý stavební jeřáb se dá pořídit za několik desítek tisíc švýcarských franků“, povídá. „Kromě toho nám umožňuje takový přístup k celému porostu, jaký bychom jinak jen těžko měli“. Jeřáb je však pouze zajímavá inovace, myšlenka projektu stojí na něčem jiném. Celá plocha dostupná ramenem jeřábu je prostoupena mnoha kilometry plastových hadiček s laserem vypálenými otvory velikosti desetiny mm. Hadičky se šplhají i do korun stromů a podél silnějších větví. Z otvůrků se uvolňuje oxid uhličitý, který v celém porostu rovnoměrně zvyšuje jeho přirozený obsah v atmosféře. Na mnoha místech v porostu je koncentrace CO2 měřena a podle toho je řízeno 22 ventilů, které řídí dodávku do jednotlivých částí porostu. Tím je téměř eliminován vliv větru a míra obohacení je velmi podobná pro celý porost.

Tento projekt se zabývá, v současnosti velmi populární, problematikou vlivu zvyšující se koncentrace CO2 na rostliny a ekosystémy. Na rozdíl od globálního oteplování, které se projevuje na různých místech světa odlišně (někde se i ochlazuje), je zvyšování oxidu uhličitého ve vzduchu nezvratný fakt, který platí pro celou planetu. Během několika málo příštích desetiletí ho budeme patrně mít dvojnásobek současného stavu.Šéťa na jeřábu

Podobných sledování se dělá ve světě obrovské množství, toto však vyniká svou komplexností a „terénní čistotou“. Maximální promyšlenost a sledování celé řady parametrů si vynucuje i značná finanční nákladnost projektu. – Každý den se spotřebuje na obohacování asi 2000 kg čistého CO2.I obě naše dívky se zachovaly velmi mužně a na jeřáb si vylezly až na horu. Na snímku Bětka blížící se k vrcholu.

Všechny stromy jsou očíslovány, na většině z nich najdeme hliníkové kryty (patrně obaly od sekané) s čidly pro měření toku vody ve dřevě, měří se průměr ve výčetní výšce nainstalovanými plastovými měřítky, které obepínají kmeny… Protože dodávaný oxid uhličitý má jiné izotopové složení, než ten v atmosféře, jde analýzou biomasy spočítat  podíl uhlíku přijatého z atmosférického a z uměle dodávaného CO2. Protože obohacování probíhá již od roku 2001, je nový uhlík k nalezení i v kořenech rostlin a v půdní organické hmotě. „Nasbírali jsme nějaké houbičky, které nám tu vyrostly, analyzovali na 13C a opravdu ten nový CO2 je už i v zemi“, říká prof. Körner. Jak víme, rostliny reagují velmi citlivě na zvýšenou koncentraci CO2 zavíráním průduchů. Tím se ovšem vypařuje méně vody a listy se tím méně chladí. Körnerův tým měřil i teplotu korun pomocí infračervené kamery a nadšeně nám referoval: „Jakmile otočíte tímto kohoutem a pustíte CO2 do porostu, během několika minut je zvýšení teploty vidět téměř na všech stromech, no není to úžasné ?!“. Je to úžasné a já jen doplním – pro ty, kteří kroutí hlavou nad tím, k čemu je to dobré – je to výborná kontrola toho, že kvanta vypouštěného CO2 přímo neovlivňují teplotu v porostu. Oxid uhličitý, který se rozpíná poté, co je vypuštěn z tlakového zásobníku se ochlazuje (to zná každý kdo někdy dělal sifon, nebo hasil sněhovým hasícím přístrojem). Pokud se tedy porost naopak začne ohřívat je to důkaz, že i ty dvě tuny za den mají zanedbatelný přímý efekt na klima v porostu.

Tak tady jsme v Basileji spali…Další podrobnosti o místních výzkumech (nejen s jeřábem), můžete hledat i zde, na stránkách oddělení ekologie místní univerzity. Zajímavé je že u většiny druhů dřevin se prokázal jen velmi nevýrazný rozdíl v růstové rychlosti. Prostě koncentrace oxidu uhličitého v lese nebývá významný limitující faktor růstu. Tím bývá spíše světlo.

Vypili jsme tedy víno, snědli sušenky a odvážnější si vylezli na jeřáb. Profesor by ještě mohl určitě mnoho zajímavého říci, ale bohužel byl toho času velmi rozlítán a museli jsme se rozloučit – zítra má být už někde v zahraničí. Předali jsme mu tedy pozornost v podobě basy „nejoblíbenějšího jihočeského rodáka“  a rozjeli se hledat místní ubikaci.Noční kýčovitá fotka Basileje podél řeky Rýn

Po asi hodinovém ježdění po Basileji, kterou jsme si tak alespoň hezky prohlédli, jsme hostel opravdu našli. Měli jsme štěstí v neštěstí – na recepci nám řekli, že od nás žádnou rezervaci přes net nedostali, ale že naštěstí mají volno. Dostali jsme plánovaný nejlevnější osmilůžkový pokoj, připomínající vězeňskou celu, s železnými odřenými palandami. Ubohost prostředí umocňovaly ještě sprosté nápisy na čelech postelí jak je vidět i na fotce. Štěnice jsem však hledal marně a povlečení bylo čisté a prosté děr. Než jsme povlíkli, najedli se a vypili můj Vlašský Ryzlink, bylo deset hodin. Přesto jsme se vydali na krátkou procházku do města, které na nás moc nezapůsobilo. Čekal jsem více historických pamětihodností a hlavně staré město bylo po setmění téměř mrtvé. U řeky jsme se posadili na jedno malé kyselé pivo za 4 a půl švýcarského franku a šli spát.

Zastávka třetí – Freising

„Upomínkové předměty“ prodávané v našem posledním nocovišti v DachauPíši Freising, ale místem našeho posledního noclehu bylo neblaze proslulé Dachau. Předtím jsme se ještě stavili v Mnichově, kde jsme na nádraží zanechali Honyho. Od tohoto okamžiku je nás tedy sedm. International Youth hostel byl překvapivě pěkně zařízen a 4-místné pokoje se s basilejskou kobkou nedaly srovnat. Přitom nás ubytování vyšlo na hlavu ještě levněji – asi na 21 euro. Po zabydlení jsme se rozdělili do dvou skupin, jejichž složení nebudeme uvádět. Zatímco první skupina našla nebližší hospodu, druhá se vydala na prohlídku místního koncentračního tábora. Bohužel bylo už pozdě, takže jsme se dovnitř nedostali. Venku jsme si přečetli informační tabule a prohlédli snímky a plány tábora. Ještě, že je to minulost, která se snad nebude opakovat! Během naší prohlídky začalo hustě pršet což skvěle dokreslilo ubohost prostředí. Promokli jsme na kost. Na pokoji se sušíme, děláme horký čaj a klábosíme. První skupina stále nezvěstná. Kolem půlnoci jdeme spát. Kolem jedné hodiny ranní přichází první skupina, rozsvěcuje a povlíká postele. Druhá skupina v postelích v duchu kleje.

Věda na statku u Freisingu. Bůůů.Ráno se balíme a vyjíždíme na naši poslední odbornou štaci ve Freisingu. Nemusíme spěchat, protože je to slabých 30 km. Freisinská pracoviště spadají pod Technickou univerzitu Mnichov a my spolupracujeme se skupinou profesora Hanse Schnydera, která si říká „Grassland science“. Jejich výzkumný statek leží asi 13 km od města a je to soubor luk a pastvin. V poslední době se zaměřují spíše na „outdoorový“ výzkum, přestože mají několik růstových boxů a jednotky pro míchání plynů o obrovském výkonu. Toto se zdá být obecným trendem. Terénní výzkum – pokud se dobře naplánuje – je levnější než udržování kontrolovaných podmínek ve fytotronech (elektřina, stlačené plyny) a zároveň většinou snadněji aplikovatelný například do zemědělské praxe. Alfou a omegou místní vědy jsou stabilní izotopy. Protože na statku je velmi dobře zařízená izotopová laboratoř s hmotovým spektrometrem a spoustou periferií, může se produkovat spousta čísel izotopových poměrů uhlíku, vodíku a kyslíku, která jdou ve vědeckých časopisech docela dobře na odbyt. Možná to píšu trochu pejorativně, ale sám nemám důvod – na stabilních izotopech jsem obhájil jak bakalářskou tak i magisterskou diplomovou práci. Protože tedy o nich něco vím, zdá se mi nemožné udělat zde na pár řádcích nějaké hodně obecné shrnutí typu „k čemu to je dobré?“. Čtenáře proto odkazuji na populárně-naučnou literaturu (např. na svoje diplomky).

Zároveň myslím, že je dobré tímto způsobem udělat reklamu jak naší katedře tak i tomuto izotopovému pracovišti a upozornit na kurz „Stabilní isotopy v biologii“.Možná historicky poslední fotka Lenky

Tento běží každoročně - příště již po čtvrté – a praktická část se odbývá jak u nás, tak ve Freisingu. Myslím, že je to jeden z mála mezinárodních kurzů na naší fakultě a díky Širokému záběru a aplikovatelnosti nejen ve fyziologii, je určitě zajímavé si jej zapsat. A nebojte – ještě nikoho nevyhodili. Kromě časové náročnosti (prezentace úloh se dodělávají často až do noci po návratu z hospody) to bývá i legrace.

Ve Freisingu jsme ale měli další ztrátu – ano Lenku, o níž jsem slíbil, že bude ještě řeč. Zanechali jsme ji tam i s jejím kolem a vlastní žádost a po její předchozí domluvě s prof. Schnyderem. Tedy žádná Nastěnka ponechaná napospas v lese. Bude tam přes léto pracovat na jejich projektech, vydělá si nějaké peníze a zdokonalí se odborně i jazykově.

Už nám z toho hrabe…Honem domů!No a to je vše. Ve dvě hodiny odpoledne jsme se rozloučili s Lenkou, naposledy natankovali 45 litrů nafty a ty nám spolehlivě stačily až „domů“. Při návratu nechtěli celníci ani vidět pasy.V českých Budějovicích jsme byli asi v šest hodin večer.

Exkurze se vydařila, počasí sice trochu zlobilo, ale vlastně se chovalo vcelku adekvátně situacím (viz KT Dachau) a myslím, že nikdo nelitoval své účasti. Protože plno lidí patrně odřeklo kvůli penězům, na závěr ještě stručnou bilanci. Fakultní příspěvek na exkurzi činil 20.000 Kč. Za ubytování jsme dali dohromady každý asi 100 euro (tedy ca 3000 Kč) v čemž byla vždy zahrnuta snídaně. Ostatní jídlo jsme si vezli s sebou. Projeli jsme asi 6000 českých za naftu. Zbývajících 14 000 z příspěvku tedy bude rozděleno mezi účastníky, čímž se naše náklady sníží na necelou polovinu. Přijde vám stále takový čtyřdenní výlet do tří západních států drahý?

Jiří Kubásek

PS. Obrázky v textu jsou jen ilustrací zajímavých momentů z cesty. Další fotografie, nejen z této cesty, najdete (brzy) v naší Fotogalerii.

Design by Strita.Design (2006)